Ty i já si musíme být vědomi
Že napoprvé porozumění pravděpodobně nenastane.
Že to není Tvoje ani moje chyba.
Že s možností nedorozumění musíme oba počítat.
Ty i já si musíme chtít porozumět
Ty se vlastními slovy snažíš vyjádřit svou myšlenku
Já si automaticky z Tvých slov vytvářím na základě mých významů, můj vnitřní obraz, ale díky uvědomění možného nedorozumění vím, že nemusí být pravdivý.
Já: Vědmě pochybuji o pravdivosti mého obrazu o Tobě
Mám skutečné pocity reagující na můj obraz.
Moje vědomá pochybnost o pravdivosti obrazu, mi ale umožňuje nereagovat na ně.
Je to jako v kině.
Cítíš pocity jako by obraz, který vidíš byl skutečný, ale protože víš, že to není skutečné, tak zůstáváš sedět.
Kdyby diváci uvěřili, že to co vidí je skutečnost, tak by určitě z kina brzo utekli.
Já: Moje pozornost je venku i uvnitř
Stále vnímám Tvá slova a doplňuji z nich vědomě své obrazy.
A zároveň vědomě vnímám své pocity, které reagují na moje obrazy a uklidňuju je.
Pokud se ve mně bouří pocity a přestávám Tě slyšet, tak se hodí: Jak při naslouchání zvládnout své pocity?
Já: Nenechám Tě v iluzi, že slyším Tvá slova, když to není pravda
Pokud jsem Tě přestal slyšet, třeba kvůli svým pocitům, pak se omluvím a nechám si zopakovat co mi případně uniklo, nebo pokud jsem nějakému slovu nerozuměl.
Pravidelně kontrolujeme, že jsme v pochopení stále spolu
Já: Neruším ale tok tvých myšlenek a slov
Neskáču Ti do řeči.
Neruším, pokud v pauzách kdy nemluvíš, vidím, že jsi ponořen v sobě a přemýšlíš.
Ty: Kontroluješ, zda jsme v pochopení stále spolu
Po té, co si vyjádřil nějakou ucelenou část, je dobré se ujistit, že jsi mě ještě na cestě k předání informace neztratil.
Dáš mi jakkoliv najevo, že je nyní čas na sladění obrazů. Ideálně neverbálně, tím, že přestaneš mluvit a podíváš se mi do očí.
Nečekej moc dlouho. Všechna slova, která řekneš po té co jsem se ztratil, budeš asi muset zopakovat, protože se ztratila v mém špatném obraze.
Já: Taky mám zájem se ujisti, že můj obraz je správný
Já díky Tvému pohledu poznám, že se ptáš: “Kde jsi?” a mohu tedy vlastními slovy popsat můj obraz, který jsem si vytvořil z Tvých slov.
Snažím se být stručný, a zároveň zmínit všechno co je pro naše vzájemné ujištění se, že si rozumíme důležité.
Neopakuju to o čem už víme, že si v tom rozumíme.
Ty: Potvrzuješ, odmítáš a doplňuješ
Potvrzuješ mi to co odpovídá tomu co se mi snažíš říci.
Odmítni to co neodpovídá. Zastav mě pokud slyšíš, že jsem něco pochopil jinak. Nemá cenu mě nechat mluvit o mém obrazu, když už neodpovídá tomu Tvému. Nyní se snažíme pochopit Tebe a tak má cenu se věnovat jen Tvému obrazu.
Tvými dalšími slovy opravíš a doplníš to co v mém obraze chybí.
Ty: Se díky mé snaze Ti porozumět a Tvé snaze mi ukázat co je v Tobě dostáváš hlouběji k porozumění sama sebe
Často se stává, že nesouhlas s tím co slyšíš ode mně v Tobě přirozeně ukáže Tvou vnitřní pravdu. Víš jak to máš a co je pravda. Najednou si uvědomíš to, co bylo dříve i pro Tebe skryté.
To je velký dar této vědomé snahy si porozumět.
Ty: Pokud jsi řekl všechno cos chtěl a z mých posledních slov poznal, že si rozumíme, pak máme hotovo.
Pokud je moje správné pochopení celku důležité, pak mě požádej, abych Ti ještě jednou vlastními slovy popsal celý obraz, který sis vytvořil. Tím získáme oba jistotu, že jsme si opravdu porozuměli.