Johann Wolfgang von Goethe – Citát z pojednání «Pokus jako prostředník mezi subjektem a objektem» (1793).
Jakmile člověk spatří kolem sebe předměty, pozoruje je ve vztahu k sobě, a to právem, neboť celý jeho osud závisí na tom, zda se mu líbí či nelíbí, zda ho přitahují či odpuzují, zda jsou mu prospěšné či škodí. Tento zcela přirozený způsob, jak se dívat na věci a posuzovat je, se zdá být tak snadný, jako je nutný, a přece je člověk přitom vystaven mnoha omylům, jež ho často zahanbují a ztrpčují mu život.
Mnohem těžší úkol berou na sebe ti, jejichž živý pud poznání je nutí, aby pozorovali předměty v přírodě samy o sobě a v jejich vzájemných vztazích: Záhy postrádají měřítko, jež jim pomáhá, když jako lidé pozorují věci ve vztahu k sobě. Chybí jim měřítko libosti a nelibosti, přitažlivosti a odporu, užitku a škody. Toho se mají zcela zříci a hledat a zkoumat jako lhostejné a jakoby božské bytosti to, co je, a nikoli to, co se líbí.
Pravého botanika nemá dojímat ani krása, ani užitečnost rostlin, ale má zkoumat jen jejich utváření, jejich vztah k ostatní rostlinné říši; a jako jsou všechny rostliny ze země probuzeny a ozařovány sluncem, tak i on má na ně pohlížet se stejně klidným pohledem a má mít měřítko k tomuto poznání a podklady k úsudku nikoli ze sebe, nýbrž z okruhu věcí, jež pozoruje.