Rudolf Steiner – Theosofie GA 9, strana 6 – Podstata člověka
Tato myšlenka, vyslovená Goethem, obrací pozornost člověka ke třem věcem. Za prvé jsou to předměty, o nichž mu neustále plynou zprávy branami jeho smyslů – předměty, které hmatá, čichá, chutná, slyší a vidí. Za druhé jsou to dojmy, jimiž předměty na něho působí a které se projevují jako libost či nelibost, žádost či odpor tím, že považuje jedno za sympatické, druhé za antipatické, jedno za užitečné, druhé za škodlivé. A za třetí jsou to poznatky, jež získává jako takřka božská bytost; odhalují se mu tajemství působení a existence těchto předmětů.
V lidském životě se tyto tři oblasti zřetelně odlišují. A tak člověk pozoruje, že je trojím způsobem spojen se světem:
- První způsob je něčím, co nalézá a přijímá jako danou skutečnost.
- Druhým způsobem činí svět svou vlastní záležitostí, něčím, co má význam pro něj.
- Třetí způsob pokládá za cíl, k němuž má ustavičně pracovat.
Proč se člověku jeví svět trojím způsobem? O tom může poučit jednoduchá úvaha.
Jdu po louce porostlé květinami. Prostřednictvím mého oka mi květiny zvěstují své barvy. To je skutečnost, kterou přijímám jako danou. Těším se z barevné nádhery. Tím činím skutečnost svou vlastní záležitostí. Svými city spojuji květiny se svým vlastním bytím. Po roce jdu opět po téže louce. Jsou tu jiné květiny. Prožívám z nich novou radost. Moje loňská radost se vynoří jako vzpomínka. Je ve mně; předmět, který ji podnítil, pominul. Avšak květiny, které vidím nyní, jsou téhož druhu jako loňské, vyrostly podle těchže zákonů. Jestliže jsem si uvědomil tento druh, tyto zákony, pak je naleznu v letošních květinách stejně, jako jsem je poznal v květinách loňských. A budu uvažovat asi takto: Loňské květiny zanikly; moje radost z nich zůstala jen v mé vzpomínce. Je spojena jen s mým bytím. Avšak to, co jsem loni poznal na květinách a co letos poznávám znovu, to zůstane, dokud takové květiny porostou. Je to něco, co se mi projevilo, co však není závislé na mém bytí, stejně jako moje radost. Moje pocity radosti zůstávají ve mně; zákony, podstata květin zůstávají ve světě mimo mne.
Tak se člověk neustále spojuje tímto trojím způsobem s jevy světa. Nevkládejme zprvu do této skutečnosti nic, nýbrž chápejme ji tak, jak se nabízí. Vyplývá z ní, že člověk má ve své bytosti tři články. Jen to a nic jiného se tu má předběžně naznačit slovy: tělo, duše a duch. Kdo s těmito třemi slovy spojuje nějaké předpojaté názory nebo dokonce hypotézy, bude nutně chápat další vývody nesprávně. Tělem se tu myslí to, čím se člověku projevují jevy jeho okolí, jak jsme ukázali na příkladě květin na louce. Slovem duše se má poukázat na to, čím se tyto jevy spojují s jeho vlastním bytím, čím pociťuje libost a nelibost, chuť a nechuť, radost a bolest. Duchem se tu myslí to, co se mu projevuje, když pohlíží na věci — podle Goethova výrazu — jako «takřka božská bytost». V tomto smyslu pozůstává člověk z těla, duše a ducha.
Svým tělem se člověk může na chvíli s jevy spojovat. Svou duší uchovává v sobě dojmy, jimiž jevy na něj působí; a jeho duchem se mu projevuje to, co jevy chovají samy v sobě. Jen když pozorujeme člověka podle těchto tří článků, můžeme doufat, že dosáhneme vysvětlení jeho bytosti. Neboť tyto tři články ukazují, jak je trojím způsobem spřízněn s ostatním světem.
Svým tělem je člověk spřízněn s věcmi, jež se nabízejí jeho smyslům zvenčí. Toto jeho tělo skládají látky vnějšího světa; také síly vnějšího světa v něm působí. A jako pozoruje svými smysly skutečnosti vnějšího světa, tak může pozorovat i své vlastní tělesné bytí. Je však nemožné pozorovat stejným způsobem i duševní bytí. Všechny své tělesné procesy můžeme vnímat i svými tělesnými smysly. Svou libost a nelibost, svou radost i svou bolest nemůžeme vnímat svými tělesnými smysly. Duševnost je oblast, která je tělesnému vnímání nepřístupná. Tělesné bytí člověka je zjevné očím všech; duševní bytí nese v sobě jako svůj svět. Duchem se mu však zjevuje vnější svět vyšším způsobem. V jeho nitru se sice odhalují tajemství vnějšího světa; v duchu však člověk vystupuje ze sebe a dává věcem mluvit o nich samých, o tom, co má význam nikoli pro něho, nýbrž pro ně. Člověk vzhlíží k hvězdné obloze: Uchvácení, jež prožívá jeho duše, patří jemu; věčné zákony hvězd, které uchopuje myšlenkově v duchu, nenáležejí jemu, ale hvězdám samým.
Tak je člověk občanem tří světů. Svým tělem patří světu, jejž svým tělem i vnímá; svou duší si buduje svůj vlastní svět; jeho duchem se mu zjevuje svět, který je povznesen nad oba ostatní.