Komunikace je jako každá jiná lidská činnost – směřuje k nějakému výsledku.
Stalo se vám někdy, že jste chtěli s někým něco vytvořit společně, ale nedohodli jste se pořádně na tom, co vlastně tvoříte? Představte si, že si chcete společně připravit večeři: jeden si myslí, že chystáte salát, a druhý už vytahuje formu na bábovku. Jak taková „spolupráce“ asi dopadne?
Ve fyzickém světě se takové nedorozumění odhalí rychle. Vidíme, co ten druhý dělá, zastavíme se a dohodneme se na společném postupu.
Komunikace je ale společná tvorba v duševní oblasti. Já nevidím do Tvé duše a Ty nevidíš do té mé. Každý přímo vidíme jen svůj vlastní vnitřní svět. Pokud se tedy předem nebo v průběhu nedohodneme na společném cíli, jeden z nás (nebo oba) bude s výsledkem nevyhnutelně nespokojený.
Zdravé cíle komunikace:
- Poznání: Skutečně pochopit, jak to máš Ty (co si myslíš, co cítíš, co potřebuješ).
- Sdílení: Autenticky projevit, jak to mám já.
- Dohoda: Najít společné řešení situace.
- Harmonie: Vyjít si vzájemně vstříc a posílit vztah.
Chceš, abych tě teď jen vyslechl, nebo chceš, abychom hledali řešení?
Skryté (nezdravé) cíle komunikace:
Často se v rozhovoru nevědomě snažíme o věci, které porozumění blokují:
- Hledání viníka: „Dokázat ti, že je to tvoje chyba!“
- Boje o pravdu: „Přesvědčit tě, že můj pohled je ten jediný správný.“
- Manipulace: „Přinutit tě k tomu, abys dělal to, co chci já.“
- Hlad po uznání: „Potřebuji, abys mě teď hned ocenil/a a potvrdil/a mou hodnotu.“
- Hra na oběť: „Já za nic nemůžu, lituj mě.“ (Zbavení se odpovědnosti).
- Falešný klid: „Hlavně ať se nehádáme.“ (Útěk od problému).
Když jeden chce s láskou sdílet své pocity a druhý podvědomě hledá viníka, nemůže takový rozhovor skončit dobře.