Věda a psychologie se snaží o objektivní poznání, proto pozorují a popisují člověka zvenku – objektivně.
Je to podobné, jako byste chtěli studovat, co se děje v domě vašeho souseda (cizí vnitřní svět), a měli k dispozici jen možnost dívat se dovnitř zvenku skrz okna. Vidíte, jak se za okny pohybují lidé, jak tam bliká světlo atd. Psychologové nemají přímý přístup k dění uvnitř domu, a tak jim nezbývá než si vytvářet domněnky o tom, co se tam děje. Vědí, že jsou to domněnky, a snaží se je ověřovat, tvoří modely, teorie, hypotézy…
Některé moderní psychologické směry již také používají fenomenologii – popis subjektivní zkušenosti pro pochopení toho, co se děje v duši. I zde jde ale v přísně vědeckém přístupu především o to, aby vědci pochopili, jak věci fungují mimo ně – v duších jiných lidí.
Je to velmi složité a psychologie došla daleko. Už toho ví mnoho. To, co vědci zjistili, má ale jednu společnou vlastnost: je to použitelné především směrem zvenku dovnitř. Důsledkem je, že často potřebujete psychologa k tomu, abyste z těchto poznatků mohli mít prospěch.
Cesta od poznatků získaných psychologickým zkoumáním k praktické využitelnosti pro seberozvoj je delší než u Psychofonetiky a Psychosofie, kterým jde především o to, aby člověk dokázal pochopit a transformovat sám sebe.