Ondra se vrací domů a vidí Hanku, jak unaveně sedí u stolu nad hromadou papírů. Chce jí projevit péči a podpořit ji.
Ondra říká (A)
„Hani, nechej toho a jdi si raději odpočinout, já to nádobí večer umyju sám.“
Ondra mluví laskavým hlasem a v duchu se těší, že Hance uleví. Je to z jeho strany čistý projev péče.
Hanka má za sebou těžký den, cítí se pod tlakem a v hlavě jí běží program: „Nic nestíháš, jako máma i v práci selháváš.“ Ondrova slova projdou tímto filtrem a její vnitřní svět je okamžitě přebarví.
Hanka si myslí a cítí (B)
„Už i on vidí, jak jsem neschopná. Zase mi musí připomínat, co všechno nemám hotové. Cítím se hrozně, pod neustálým tlakem a kritikou.“
Na základě tohoto pochopení B následuje reakce. Hanka prudce vstane a zavře notebook.
Hanka říká
„Jasně, zase mi musíš připomínat, že nic nezvládám! Tak si to nádobí klidně umyj!“
Hanka práskne dveřmi a odejde do ložnice. Ondra stojí v kuchyni a je v naprostém šoku. Nechápe, proč jeho slova způsobila tuto reakci.
Ondra se nadechne a jde za Hankou do ložnice. Chce celou situaci vysvětlit, ale nevědomky tím spustí další vlnu bolesti.
Ondra říká
„Hani, neblázni, vždyť jsem to myslel dobře! Vůbec nemáš důvod se takhle zlobit, jen jsem ti chtěl pomoct.“ (A usmívá se na Hanku, aby jí ukázal, že to s ní myslí dobře.)
Ondra se snaží v dobrém úmyslu vysvětlit své (A) a netuší, že tím popírá Hančinu vnitřní pravdu (B).
Hanka si myslí a cítí
„On mi teď dokonce říká, co mám a nemám cítit? To, co prožívám, pro něj není důležité. Moje pocity jsou mu k smíchu. Cítím se teď úplně sama a nepochopená.“
Závěr
Hanka se uzavírá ještě víc. Mezi oběma partnery vyrostla zeď. Ne proto, že by si chtěli ublížit, ale proto, že mezi ně vstoupilo skryté nedorozumění.