Zdravé vztahy, porozumění, důvěra, bezpečí, schopnost opravdu vidět a slyšet toho druhého a také být viděn, jsou pro mě velmi důležité. Věřím, že má cenu jim věnovat čas a úsilí, které potřebují. Velmi bych si přál, aby se znalosti o tom, jak toto všechno žít, dostaly k lidem a aby je dokázali prakticky používat. Jsou tady pro nás a jsou prosté a jednoduché.
Kdo jsem dnes?
Jsem už 52 let na cestě hledání a přibližování se k pravdě a porozumění sobě i ostatním.
Jsem hrdý otec dvou dospělých a samostatných dětí.
Na živobytí si vydělávám jako softwarový architekt a programátor v německé softwarové firmě.
Jsem rád, že jsem po cca 40 letech intenzivního hledání našel praktické a fungující nástroje na poznávání a vědomou transformaci své duše. Dává mi velký smysl potkávat se s lidmi, kteří chtějí zvýšit kvalitu svého života (včetně soukromých a pracovních vztahů), hledají cestu a jsou ochotni pro to něco dělat. Díky Psychofonetice mám nástroje, jak je při jejich hledání podpořit. Tato práce mě naplňuje a cítím, že je mým posláním. Znamená to pro mě, že mi dává takový smysl, že bych ji dělal i zadarmo, a zároveň je to něco, co lidé potřebují a jsou ochotni za to platit. Tím je vše v harmonii – i já potřebuji prostředky nejen na jídlo, ale i na útulné místo, kde si mohu odpočinout.
Moje cesta
Uzavírání se, hledání a tápání
Už od malička mě zajímalo, jak věci fungují a jak funguje moje psychika.
Ve druhé třídě mi udělali IQ testy, zjistili, že jsem docela chytrý, a dali mě do výběrové třídy zaměřené na jazyky. Ruština od 3. a němčina od 5. třídy. „Soudruzi“ ale udělali chybu a neuvědomili si, že mé logické, analytické a matematické schopnosti nejsou totéž co vlohy pro učení se jazyků. V této třídě jsem se hodně trápil. Pamatuji si, že jsem nejednou vážně přemýšlel, že skočím z okna ve 4. patře paneláku, kde jsem bydlel.
V tátově knihovně bylo ale mnoho zajímavých knih. A já je četl. V přibližně jedenácti letech jsem začal s relaxací těla (pravá ruka je těžká a teplá…). Zjistil jsem, že relaxace a vědomé dýchání do břicha uvolňuje a rozpouští bolest (obrovský stres ze školy), kterou jsem tehdy často cítil. Přitom jsem přirozeně zaměřoval svou pozornost do sebe a učil se o fungování vnitřního – očima neviditelného – světa. Brzy jsem poznal, jak velký vliv mají mé myšlenky a pocity na mé tělo.
Byl jsem tehdy citlivý kluk, který jen tak tak unikal šikaně, a když na něj někdo zvýšil hlas, měl slzy na krajíčku.
Ještě na základní škole jsem potkal počítače a začal se učit programovat. Vzhledem k mizerným známkám z jazyků jsem si nevěřil a nechal se přesvědčit vojenskými náboráři, že Vojenská střední odborná škola je přesně to pravé. Uvěřil jsem jim a v roce 1986 jsem se UPSAL a nastoupil na vojenskou školu. Moje citlivá duše se uzavřela, schovala se a izolovala od ostatních. Přestal jsem projevovat své pocity. Ztvrdnul jsem. Vojna ze mě neudělala muže, ale člověka, který se musí tvářit jako tvrďák, aby přežil různé druhy šikany, které neustále hrozily každému, kdo projevil cit. Také jsem na vlastní kůži poznal, jak se dá lidem vzít jejich vůle a vnutit poslušnost.
Vojna mi ale i pomohla a chtě nechtě mě přiměla často vystupovat ze své komfortní zóny. Všimli si, že jsem spolehlivý, a tak ze mě udělali zástupce velitele třídy. V této roli jsem občas musel podávat hlášení před stovkou spolužáků. Dost jsem tehdy koktal, a tak jsem si zažíval očistec při překonávání studu, hanby a strachu z posměchu.
K vojenskému útvaru se mi po střední škole v roce 1990 ani trochu nechtělo. Povedlo se mi udělat přijímačky na Vojenskou akademii v Brně – obor informační technologie. A já měl zase čas na knihy. Studoval jsem různé druhy jógy a zkoušel meditace.
Po skončení vysoké školy jsem nastoupil jako voják z povolání do kanceláře velitelství v Olomouci. Moje znalosti programování tam ale nepotřebovali. Kromě kancelářské práce jsem nosil tiskárny do opravny a občas pomohl sekretářce přepsat fax. Nedávalo mi to smysl, a proto jsem podal žádost o odchod z armády. Zamítli ji. Dva roky mi trvalo, než jsem vybojoval svůj první boj za svobodu, našel skulinku v armádní byrokracii a donutil ji zrušit závazek, který jsem podepsal ve 14 letech. Tehdy jsem pochopil myšlení Klingera ze seriálu MASH a poznal, jaké to je být v pasti.
V roce 1998 se mi povedlo armádu opustit, zaplatil jsem jim za nesplnění závazku i za školu a nastoupil k počítačové firmě v Prostějově, kde pracuji dodnes. Je to již více než 25 let.
Mnoho let jsem strávil bez živého učitele seberozvoje, jen s knihami. Tápal jsem a hledal. Šlo to velmi pomalu.
Mezitím jsem se oženil a spolu se svou ženou jsme vychovali dvě zdravé a šikovné děti. Dnes jsou již obě dospělé. Vzaly si z každého z nás to nejlepší. Jsem na ně velmi hrdý.
První učitelé, řízené meditace, návrat důvěry a otevírání se
V roce 2011 jsem u jednoho svého kamaráda zaznamenal neuvěřitelnou změnu povahy ze „zamračeného morouse“ na „rozzářené slunce“. Dostal jsem od něj doporučení na rodinu Stejskalových v Prostějově, kteří učili Reiki a dělali seberozvojové a esoterické workshopy. Byli to mí první učitelé. Jejich semináře jsem navštěvoval 8 let. Získal jsem zde mnoho zajímavých zážitků a užitečných zkušeností. Pomohli mi mimo jiné na cestě od mé uzavřenosti a strachu k otevření se a důvěře v sebe i v lidi. Opět se mi potvrdilo, že naše myšlenky, vůle a přání mají obrovskou sílu a že je s nimi potřeba nakládat velmi opatrně.
Zázrak sdílení, Vision quest, seberozvoj
Potřeboval jsem ale už něco jiného a v roce 2019 jsem objevil výcvik mužská síla a především zkušeného mentora Petra Hadače.
Hned na prvním víkendu jsem objevil „sdílení“. Mluvíte o tom, co jste cítili a zažívali, ostatní vám naslouchají, nehodnotí, „jen vás přijímají, vidí a slyší“. Zjistil jsem, že „nemusím být sám“. Objevil jsem způsob, jak vidět jiného člověka a jak jím být viděn. Pokud jste duševně sami, protože jste dlouho nikomu neřekli, jak se cítíte, nebo se vám za to dříve vysmáli, pak vám tohle přijde jako ZÁZRAK. Moje duše po tomhle velmi toužila a změnilo mi to kvalitu vztahů.
V létě 2020 jsem absolvoval Vision quest. Čtyři dny a čtyři noci, sám v lese pod celtou, bez jídla, jen s vodou, v dobré společnosti mé vlastní duše a tichého lesa. Další nepopsatelný zážitek ticha, důvěry a pokory k přírodě.
V té době jsem začal také navštěvovat seberozvojový žensko-mužský kruh vedený Leonou Kling, kde jsem načerpal cenné vhledy do toho, jak funguje naše psychika.
Rozvod, hledání sama sebe, intuitivní tanec
V únoru roku 2022 jsem se po dlouhém váhání rozhodl, že se rozvedu. Důvodů bylo mnoho, ale hlavním byl fakt, že se naše cesty rozešly. To, co dávalo smysl mně, bylo mé bývalé ženě trnem v oku. Viděl jsem, že další pokračování vztahu už přináší jen oboustrannou bolest, a tak jsem manželství po 20 letech ukončil.
Následovalo období objevování sama sebe. Bydlel jsem sám v nájmu a zjistil jsem, že vlastně nevím, co doopravdy chci, co mě baví a co mi dělá radost. Začal jsem to znovu zjišťovat.
V té době jsem objevil Marcelu Berith a intuitivní tanec. Moje pochopení tohoto tance je: „V intuitivním tanci necháváme naši duši a pocity, aby se přímo – beze strachu a zábran – projevily pohybem v těle.“ Je to nesmírně osvobozující. Tančíte jen pro sebe, neřešíte ostatní, i když oni třeba vidí vaši duši tančit. Děkuji, Marcelko, za tu možnost vidět a být viděn.
Nový život, nový vztah, vědomé tvoření
Od května 2022 budujeme s mou dlouholetou přítelkyní nový vztah. Učíme se, jak na to. Oba jsme si nasbírali řádku zranění a bolavých zkušeností, ale díky vzájemné lásce, úctě a trpělivosti se nám daří je postupně uzdravovat.
V roce 2023 mě Katarína Piesňomila Králiková přivedla k Psychofonetice. Praktičnost a funkčnost těchto nástrojů mě tehdy okamžitě přesvědčila.
Dnes mám za sebou dva ročníky studia Psychofonetiky pod vedením Yehudy Tagara. Vím, že jsem dostal do rukou přesně ty nástroje, které jsem více než 50 let hledal. Za dobu studia jsem prošel desítkami psychofonetických sezení jako klient, průvodce i pozorovatel. Stále mě překvapuje vysoká úspěšnost této metody a to, co všechno se dá v duševním světě uzdravit.
„Každé skutečné lidské setkání všechny zúčastněné obohatí.“
Těším se i na Vás Pavel Vojtěchovský
